jsem prý blázen, jen ...

... klopýtám, padám,
v prachu dějin ležím,
silou vůle znovu vzpřímen stojím,
kráčím lehce, pln odhodlání,
abych opět sražen byl,
potácím se ...

... zuby nehty... musím dál,
to snad už by nikdo neustál ...

... osud jiný názor má,
padni, vstaň a jdi dál,
konec přijde, ... to si piš,
kdy to bude ?
... brzo zvíš,
z prachu jsi vzešel,
... nu, ...co koukáš,
v prach se obrátíš...

svítání

... procitám,
však víčka slepená,
ještě chvíli, malou, nicotnou, okamžik jen,
nechci .... neotvírám...

...jsi tu...vnímám,
těžký parfém,
žár těla...co opouští,
chládne,
mění se...v kapičky potu studeného...

...ranní šero opět vstupuje do pokoje,
zarudlá  víčka...pozvednou se,
přelud lásky...něhy,
nočních her...co uspokojí,
rozplývá se...prostě mizí,
jsem sám...úplně sám
a jsem Ti cizí....

sladké zapomenutí

Napsal jsem si poznámku,

volně ležícího vědomí,

zemřít,

jen tak před sebou,

poraněn o Tvůj slib,

roztržen, zneuctěn, co jsme spolu měli.


Dávej si pozor andílku,

má lásko,

pozor si dej, ... na mou lásku.


Rozpolcen, pohozen, v nekonečnou pustinu,

slova vyřčená, krvavá,

až na ostří nože,

pozor dej andílku,

má lásko,

pozor si dej, ... na tu mou, ... lásku .

trn

... našel jsem růži, povadlou, umírající,
odhozenou v prachu zapomnění,
slza, krůpěj poslední,
stéká pomalu po listu,
jen kousek zbývá,
dotkne-li se země navždy zmizí...

Růže darovaná,
snad z lásky, co já vím...
v koutě marastu zde tiše leží,
příběh odvíjí se jen pomalu a stěží,
byla prostředníkem emocí snad i touhy,
co já vím ...

...jen ten co ji držel , ví ,co říci měla ,
možná vše bylo jinak,
byla to ale jen krutá, neřízená střela,
a ten kvítek co probouzí a stvrzuje,
byl jen katem zavržení,
proto jeho osud zpečetěn tu v prachu ...

nechte mne jen žít

Proč já ?
... co tím chcete říct,
silou moci,
zamáčknut,
parazit v marastu periferie...


Dusím se, ... hlen mi plní ústa,
touha,
sen,
cesta plna kamení a střepů,
lidské hamižnosti,
odkopnut,
smeten na okraj společnosti...


Plácání po zádech,
falešná slova, jež tlačí ego k výšinám,
dokud stačíš, jsi náš,
zařazen,
uznáván....


...údery tupé cítíš každý den,
jsi zas a denně obelstěn,
pozlátko jež dostáváš,
tak jsi náš...


Procitneš,
černá s růžovou se nemazlí,
nač taky,
stejně to byl klam,
chvála v bolest přechází,
už nikomu nescházíš,
slova faleš ztrácejí...


... ne, už ne,
nechte mě být,
nic jiného nechci... jen žít...

kap ... kap ... kap ...

Bloudím krajinou.... umírající,
tlející listí lepí se na škrpály,
spolu s mastnou ornicí

kap,... kap, .... kap...
pomalu mění rampouch své skupenství,

kap,... kap,... kap ...
život putuje dál a dál,
nehledí na nic, ... na nikoho,
jedině on je stálicí...

kap,.. kap,... kap...
ten zvuk zní do ticha jako výstřel houfnicí,

kap,... kap, ...kap...
s pocitem samoty, nám všem,... bloudícím,

kap, ... kap,... kap................kap,
a pak jen ticho,.......křičící.

podzimní

...okamžik,
 před koncem,
pouhopouhá chvilka zbývá,
ničí vše,
ten pocit znám,
opouští mne síla, touha, sny i naděje,
na jedno myslím v ten čas,
život končí,
tanec smrti,
krajinou zkřehlou na kost,
odeznívá...

čas zimní - vánoční

... tiše se toulám ledovou krajinou,

sám sebou .... přítelem,

slunce již nehřeje,

nehladí paprsky pláně pokryté krustou, křupající,

bořící se pod tíhou bolesti a vzpomínek,

čas zimní,....vánoční,

pospolu jsou ti, ....jež v srdcích  lásku, přátelství sdílí,

jsem sám, ....sebou přítelem,

tak vzdálený,

jen se svým snem, ...co mi ještě zbývá v srdci,

jež roztrženo, ... tiše krvácí ...

bez návratu

... světlo své dal,

vše ... co v sobě měl,

krutou odplatu .... tu nečekal,

už nemá, ... co by ještě dal,

světlo pohasnul,

slouží temnotám ...

postrémus lacrima mundus

... slza ... zrozená v bolestech,

na krátké pouti ...osudem,

vsáknutá ... či vyprahlá,

hvězdou,

jež oblažuje vše životem ... i smrtí,

a pak .... už nic...

život

... až jednou, nastane ta chvíle,

chtěl bych být nepřipraven, překvapen a fascinován,

tím, že je něco, co je dané a neměnné,

co trvá jen okamžik ..... a pak ..... už ..... nic....

universum

... klopýtám, padám,
v prachu dějin ležím,
silou vůle znovu vzpřímen stojím,
kráčím lehce, pln odhodlání,
abych opět sražen byl,
potácím se ...

... zuby nechty... musím dál,
to snad už by nikdo neustál ...

... osud jiný názor má,
padni, vstaň a jdi dál,
konec přijde, ... to si piš,
kdy to bude ?
... brzo zvíš,
z prachu jsi vzešel,
... nu, ...co koukáš,
v prach se obrátíš...

obrazárna

...být tak vystaven ve Tvé galerii,

to bych si moc přál,

být na pranýři pohledům kritiků, či laiků přemoudřelých,

to bych si moc přál,

s hrdou pýchou velikášství, jež zaplavila moje ego k dokonalosti a absolutismu,

to bych si moc přál,

pak jedním obdivován a druhým popliván chrchly stékající paspartou na rozchoděnou zem, síně výstavní,

to bych si moc přál ... 

noční dravci

Křik hladových dravců v nekonečnu zní

krajina šedá, studená, odmítavá,

po kapkách, seje sémě noci mrazivé ...

křik, ten mi hlodá v myšlenkách,

jak ostrá jehla zasouvá se,

pomalu, ale vytrvale do mé duše ...

Chvěji se, pocit, ten ovládá mě zcela,

tělo už nebrání se, vibruje v jen v křeči,

pozřít nedokážu, tekutina mi vysušuje hrdlo,

přízrak noci svírá touhu, na ústech mi osud klečí ...

Nebráním se, čekám, konec přijde jistě brzy,

žhavý kámen, co v hrdle mám, polknout neumím,

bloudím nocí, strach mě jímá, úsvit nepřichází,

noční stín mi hladí tvář, pokřivena bolestí, uvadá,

stín, ta zrůda falešná, už nehladí ..... napadá...

šlapka

....tak i já měl konečně to štěstí a narazil jsem na ni, byla promrzlá a do řeči jí tedy zrovna moc nebylo, čekala tu na své štaci, ale široko daleko žádný klient, co by ji použil, ....věřte, v tu chvíli mě ji bylo docela líto, bych se i smiloval a uzavřel s ní dohodu k oboustranné spokojenosti, ale byla na mě moc velká a navíc dost jetá , já když už, tak jedině se dvěma, jedna je pro mě fakt málo, přeci jen spokojený zákazník, náš pán, no neee .... tak jsem jí popřál hodně štěstí a taky  hodně kunčaftů a zase pokračoval v toulkách s pocitem , že jednou narazím na tu pravou co bude vyhovovat...

Pravda o Sněhurce

... zapomenuta tam v prachu dějin leží,
trpajzlové vzpomenou si na ni, už jen stěží,
makaj každý den až do úmoru,
za kus žvance, žejdlík medoviny,
odírá je skřet, vládce samozvaný,
nemaj odbory, tak musí držet tlamy...

večer když doplazí se sedření až hrůza,
nečeká je ona, jejich múza,
padnou drštičkami na kavalce,
usínají ve tmě, špíně, chladu,
ze spaní pak cukaj oudy,
myšlenky už nemaj na svou družku,
bože, voni oťukávaj tu skálu, už i ve snu,
šmarja, já se z toho asik  picnu ...

Sněhurka tam zatím v mechu tleje,
chrabrý princ na koni bílém, cestou  kolem nepojede,
nač taky, proč by se v houšť a močál bezedný, tam dral,
dřepí na zámku a užívá si,
dnes pořádá skvělý candrbál ...

a to je konec pravdy o Sněhurce,
no nečučte, tak to bylo,
vím asi vám to není milo,
reality je to dílo...

a vůbec, jděte už taky chrnět haranti ...

Esence života.

S pocitem nejistoty jsem tiše vstoupil, nikým nepozván , nikým nečekán..... ovanul mě chlad a podivná vůně hnijícího listí , po listech trav i stromů stékaly kapky jež se zachytily po nočním děšti a nyní se snažily napojit vyprahlou zem pod keři i stromy. Každým dotykem jsem cítil jak mi vlhne oděv jež ochotně přijímal tekutinu života, jen mé ruce nežádaly manu přijímat a kapky jak ochotně přišly, tak zase klikatými potůčky opouštěly povrch mého těla, padajíce na popraskanou zem.

    Mé rty tiše, skoro nehlasně zašeptaly pozdrav, vyslovený stísněně a s pokorou člověka , který vstupoval do domu kam nebyl zván. Pod nohama se vinula pěšinka, co tu staletím vyšlapalo obyvatelstvo tohoto domu, pomalu jsem postupoval dál a dál vědom si toho, že narušuji klid a řád . Paprsky slunce, co právě začalo svou pouť, probleskávaly hustým porostem a tvořily roztodivnou scenérii, jež se roztančila v slabém větru, který se taky snažil navštívit ten dům, co tak lákal moji duši. Tak pojď se mnou, snad budou rádi, a nebudou na nás nevrhat pohledy nenávisti, ale přijmou nás za své, s otevřenou náručí. Pochopil, že jdeme spolu a skotačivě si začal pohrávat s listovím v korunách stromů, jež namlsány noční vláhou tuto začaly s pocitem neudržitelnosti pouštět dolů na žíznivou zem. Nastavil jsem tvář, zavřel oči a nechal se na chvíli oblažovat tímto darem, jež mi byl nabízen. Větřík  pozdravil a zmizel v hlouby  domu, v korunách stromů se probudil život a rodiče si začali hájit a vytyčovat svá teritoria, hlasitě překřikováni svým hladovým potomstvem, které se dožadovalo trvalé pozornosti, tak jako každý den. Nořil jsem se dál a dál po klikaté pěšince , vědouc si své návštěvy a poslání.

    Cestička pomalu začala splývat s okolím a já se prodíral čím dál tím víc houštinou, chapadla živých stěn se mi vinula kolem těla a už už jsem čekal, že nebudu moci pokračovat dál, ale má touha jít byla silnější, vzduch prosycen vláhou a prohříván sluncem, které začalo nabývat na síle a jeho paprsky vítězily nad stíny šera a noci, se stával čím dál tím víc méně dýchatelným...náhle se hradba zeleně rozestoupila a já stanul na krásně prosluněném palouku plném poletujících motýlů a bzučících mušek. Konečně jsem se mohl zase z plna hrdla nadechnout a větřík, který zde již delší dobu odpočíval, si začal pohrávat s mou kadeří mokrých a slepených vlasů, které začal rychle vysušovat, kývnutím hlavy jsem poděkoval za libé osvěžení a zamířil na druhou stranu palouku, kde stál on, silný a majestátný tu zhlížel svojí mohutností na toho malého nicotného vetřelce, který k němu vzhlížel v němém úžasu.
   Pomalu, nejistým krokem jsem přistupoval blíž a blíž až jsem spočinul u jeho těla, ruka se pohnula a na znamení přátelství se dotkla nejprve jen tak nesměle konečky prstů, a pak již odhodlaně celou dlaní a pomalu pohladila to mohutné tělo jež bylo za ta léta co tu pobývalo, popraskáno a zjizveno staletím. Cítil jsem jak jeho drsné tělo komunikuje s mým podvědomím a já pocítil jeho vstřícnost... vnímal jsem jeho osobnost, slova klidu a stařecké rozvážnosti.. .. pomalu jsem začal mluvit a má ruka se s pokorou stále dotýkala jeho těla.
  Poslouchal pozorně, mé pocity pomalu vnikaly do něj a usazovali se v jeho vědomí, šelest v listový mi dával naději, že mne pochopí a přijme mé požadavky a touhy, náhle jsem pocítil lehké mravenčení v konečcích prstů a já poznal, že mi uvěřil a pomaloučku mi otevírá svoji náruč s energií, kterou jsem tak po probdělé a nekonečné noci potřeboval, pokynul abych vstoupil, ...sundal jsem oděv, který mne v tu chvíli nesnesitelně pálil a přistoupil k němu a aniž bych se ho dotýkal , začal jsem do něj pomalu vstupovat. Mravenčení, co zprvu hladilo jen konečky prstů nabývalo na intenzitě a pociťoval jsem je už i v dlaních, smíchávalo se s mou krví a zaplavovalo celé moje tělo, počal jsem do něj vstupovat, jeho náruč byla doširoka otevřená a já cítil jeho vlídné a vnímavé přijetí mého zcela vyčerpaného těla s unavenou duší.
    Zase po dlouhých nekonečných dnech duševního strádání a půstu, jsem měl naději že mé tělo i duše zregenerují, naleznu klid, vyrovnanost a kousek toho štěstí, co člověk potřebuje, aby necítil, že je opuštěný, zbytečný a vyvržen jako něco nechtěného na smetiště společnosti.
    Tělo vibrovalo a nasávalo ten lahodný mok, jenž zaplavoval mne zcela a pohlcen touto rozkoší jsem vnímal jen jedno...byl jsem opět pln elánu, naděje a touhy po životě, z mých nohou jež byly zabořeny v měkkém mechu vyrážely do zemských hlubin kořeny, jejich dotyky s kořeny ostatních mě naplňovali rozkoší a silnou touhou jen nebrat ale i dávat, z ramen jsem pocítil růst větví, které plavným pohybem dosahovaly koruny mého hostitele a já pocítil vítr, co pohrával si s nimi...
    Byl jsem šťasten a plnými doušky hltal manu života....