Pravda o Sněhurce

... zapomenuta tam v prachu dějin leží,
trpajzlové vzpomenou si na ni, už jen stěží,
makaj každý den až do úmoru,
za kus žvance, žejdlík medoviny,
odírá je skřet, vládce samozvaný,
nemaj odbory, tak musí držet tlamy...

večer když doplazí se sedření až hrůza,
nečeká je ona, jejich múza,
padnou drštičkami na kavalce,
usínají ve tmě, špíně, chladu,
ze spaní pak cukaj oudy,
myšlenky už nemaj na svou družku,
bože, voni oťukávaj tu skálu, už i ve snu,
šmarja, já se z toho asik  picnu ...

Sněhurka tam zatím v mechu tleje,
chrabrý princ na koni bílém, cestou  kolem nepojede,
nač taky, proč by se v houšť a močál bezedný, tam dral,
dřepí na zámku a užívá si,
dnes pořádá skvělý candrbál ...

a to je konec pravdy o Sněhurce,
no nečučte, tak to bylo,
vím asi vám to není milo,
reality je to dílo...

a vůbec, jděte už taky chrnět haranti ...