sobota 5. ledna 2013

Esence života.

S pocitem nejistoty jsem tiše vstoupil, nikým nepozván , nikým nečekán..... ovanul mě chlad a podivná vůně hnijícího listí , po listech trav i stromů stékaly kapky jež se zachytily po nočním děšti a nyní se snažily napojit vyprahlou zem pod keři i stromy. Každým dotykem jsem cítil jak mi vlhne oděv jež ochotně přijímal tekutinu života, jen mé ruce nežádaly manu přijímat a kapky jak ochotně přišly, tak zase klikatými potůčky opouštěly povrch mého těla, padajíce na popraskanou zem.
    Mé rty tiše, skoro nehlasně zašeptaly pozdrav, vyslovený stísněně a s pokorou člověka , který vstupoval do domu kam nebyl zván. Pod nohama se vinula pěšinka, co tu staletím vyšlapalo obyvatelstvo tohoto domu, pomalu jsem postupoval dál a dál vědom si toho, že narušuji klid a řád . Paprsky slunce, co právě začalo svou pouť, probleskávaly hustým porostem a tvořily roztodivnou scenérii, jež se roztančila v slabém větru, který se taky snažil navštívit ten dům, co tak lákal moji duši. Tak pojď se mnou, snad budou rádi, a nebudou na nás nevrhat pohledy nenávisti, ale přijmou nás za své, s otevřenou náručí. Pochopil, že jdeme spolu a skotačivě si začal pohrávat s listovím v korunách stromů, jež namlsány noční vláhou tuto začaly s pocitem neudržitelnosti pouštět dolů na žíznivou zem. Nastavil jsem tvář, zavřel oči a nechal se na chvíli oblažovat tímto darem, jež mi byl nabízen. Větřík  pozdravil a zmizel v hlouby  domu, v korunách stromů se probudil život a rodiče si začali hájit a vytyčovat svá teritoria, hlasitě překřikováni svým hladovým potomstvem, které se dožadovalo trvalé pozornosti, tak jako každý den. Nořil jsem se dál a dál po klikaté pěšince , vědouc si své návštěvy a poslání.
    Cestička pomalu začala splývat s okolím a já se prodíral čím dál tím víc houštinou, chapadla živých stěn se mi vinula kolem těla a už už jsem čekal, že nebudu moci pokračovat dál, ale má touha jít byla silnější, vzduch prosycen vláhou a prohříván sluncem, které začalo nabývat na síle a jeho paprsky vítězily nad stíny šera a noci, se stával čím dál tím víc méně dýchatelným...náhle se hradba zeleně rozestoupila a já stanul na krásně prosluněném palouku plném poletujících motýlů a bzučících mušek. Konečně jsem se mohl zase z plna hrdla nadechnout a větřík, který zde již delší dobu odpočíval, si začal pohrávat s mou kadeří mokrých a slepených vlasů, které začal rychle vysušovat, kývnutím hlavy jsem poděkoval za libé osvěžení a zamířil na druhou stranu palouku, kde stál on, silný a majestátný tu zhlížel svojí mohutností na toho malého nicotného vetřelce, který k němu vzhlížel v němém úžasu.
   Pomalu, nejistým krokem jsem přistupoval blíž a blíž až jsem spočinul u jeho těla, ruka se pohnula a na znamení přátelství se dotkla nejprve jen tak nesměle konečky prstů, a pak již odhodlaně celou dlaní a pomalu pohladila to mohutné tělo jež bylo za ta léta co tu pobývalo, popraskáno a zjizveno staletím. Cítil jsem jak jeho drsné tělo komunikuje s mým podvědomím a já pocítil jeho vstřícnost... vnímal jsem jeho osobnost, slova klidu a stařecké rozvážnosti.. .. pomalu jsem začal mluvit a má ruka se s pokorou stále dotýkala jeho těla.
  Poslouchal pozorně, mé pocity pomalu vnikaly do něj a usazovali se v jeho vědomí, šelest v listový mi dával naději, že mne pochopí a přijme mé požadavky a touhy, náhle jsem pocítil lehké mravenčení v konečcích prstů a já poznal, že mi uvěřil a pomaloučku mi otevírá svoji náruč s energií, kterou jsem tak po probdělé a nekonečné noci potřeboval, pokynul abych vstoupil, ...sundal jsem oděv, který mne v tu chvíli nesnesitelně pálil a přistoupil k němu a aniž bych se ho dotýkal , začal jsem do něj pomalu vstupovat. Mravenčení, co zprvu hladilo jen konečky prstů nabývalo na intenzitě a pociťoval jsem je už i v dlaních, smíchávalo se s mou krví a zaplavovalo celé moje tělo, počal jsem do něj vstupovat, jeho náruč byla doširoka otevřená a já cítil jeho vlídné a vnímavé přijetí mého zcela vyčerpaného těla s unavenou duší.
    Zase po dlouhých nekonečných dnech duševního strádání a půstu, jsem měl naději že mé tělo i duše zregenerují, naleznu klid, vyrovnanost a kousek toho štěstí, co člověk potřebuje, aby necítil, že je opuštěný, zbytečný a vyvržen jako něco nechtěného na smetiště společnosti.
    Tělo vibrovalo a nasávalo ten lahodný mok, jenž zaplavoval mne zcela a pohlcen touto rozkoší jsem vnímal jen jedno...byl jsem opět pln elánu, naděje a touhy po životě, z mých nohou jež byly zabořeny v měkkém mechu vyrážely do zemských hlubin kořeny, jejich dotyky s kořeny ostatních mě naplňovali rozkoší a silnou touhou jen nebrat ale i dávat, z ramen jsem pocítil růst větví, které plavným pohybem dosahovaly koruny mého hostitele a já pocítil vítr, co pohrával si s nimi...
    Byl jsem šťasten a plnými doušky hltal manu života....